Zapeklité jsou cesty doom metalového páně, zvláště pak od doby, co dozněl prvotní boom chmurných písní ze shnilého chrámu záhuby. Jeden tak může mít lehce pocit, že už prakticky není, co by nám kapely z téhle stáje mohly ještě sdělit a udržet nás přitom v plné pozornosti, ale pak kupříkladu narazí na nahrávku typu minulého alba švédských ISOLE „Silent Ruins“ a rázem je vše jinak. Rázem má pocit, že nic není ztraceno, neboť (relativně) nová stylová krev vyzařuje navýsost šlechtěným a šlechtickým původem zároveň. Skvostný obraz jedovatého okouzlení, jež vám nahrávka kdykoliv sebejistě vykreslí před očima, proto nemá téměř chybičky, byť samozřejmě fakt rezignace nad stylovým okysličením mu může být, v případě potřeby, kdykoli spolehlivě předhazována. Ale co to dnes znamená, že, rezignace nad stylovým okysličením.

Navíc v sobě tenhle pojem pochopitelně rovněž skrývá nebezpečí, podle nějž v případě nedostatku kloudného či, chcete-li, rozumného invenčního vkladu už pak nebude čím zachránit čest toho kterého hudebního dílka. Kam tím vším směřuji, je už asi nejspíš jasné – letošní repete v podobě „Born From Shadows“ se čtveřici gävleských zachmuřilců z přesně popsaných důvodů moc nepovedlo. Z dlouhých, valivých ploch jiskrného dráždění žalu jsou náhle bolestně táhlé agónie individuálně neidentifikovatelných riffů, mrazivé obrazy magické působivosti zármutku a melancholie se stávají mnohem více nečitelnými a rozostřenými a jindy zraňující zbraně typu zvonivého vokálu Daniela Bryntseho (zde ke slyšení rovněž v hrubě murmurové poloze) zůstávají spíše neúčinnými. A to všechno, jak zřejmo, jen proto, že když už chybí nový pohled na věc (přestože s tím se jaksi počítalo), neměly by chybět nápady, o něž se lze opřít, a o nichž nelze říct, že už byly ve vlastním podání slyšeny dříve. Ty ale na „Born From Shadows“ bohužel nejsou k mání, respektive jsem je tam ani po mnohých soustředěných posleších nenalezl (možná by se dalo diskutovat o úryvcích titulní skladby, „My Angel“ a „Condemned“), a že jsem k tomu byl po shora zmíněném předloňském skvostu setsakramentsky motivován.

Nic není platná ani již dříve proklamovaná výrazová podobnost s jedněmi z nekorunovaných doom metalových králů CANDLEMASS, neboť v nevýrazném a uťáplém duchu celého alba nyní nemůže být ISOLE přičítána ku prospěchu, ale naopak spíše k jejich zásadnímu neprospěchu (slyšte třeba jasné riffové citace nesmrtelné legendy „Solitude“ v úvodní „The Lake“). Nemohu se proto zbavit dojmu, že tak vlastně není vůbec nic, kvůli čemu by se vyplatilo se k „Born From Shadows“ vracet, když věci minulé ho ve všech myslitelných směrech upoutáníhodné doom metalové pozornosti spolehlivě zastíní. To samozřejmě není moc lichotivý obrázek, ale co naplat, barevněji to skutečně ani při tom mnohdy proklamovaném podzimu nevidím.